Tadeáš Kříž, absolvent naší školy, si splnil svůj sen. Dostal divokou kartu a bude závodit na paralympiádě v PyeongChangu. Jak vidí celou cestu svého syna za olympijským snem jeho máma Martina Janíková?
Díky tomu, že nastoupila letos na naši školu jako učitelka odborných předmětů, tak bylo snadné ji trochu vyzpovídat.
Jak to vlastně všechno začalo? Tadeáš byl ještě ve druhém ročníku průmyslovky úplně zdravý kluk. Vrcholově sportoval. Jak se z milovníka biketrialu a dokonce Mistra Evropy v biketrialu 2016 stane paralympionik v lyžování?
Ano, téměř do 18 let byl Táda úplně zdravý sportující kluk směřující technickým směrem, ale během prázdnin 2013 přišel zásadní zlom, který mu otočil život o 180 stupňů. Zpět to, ale nešlo. Spoustu věcí a běžných činností se musel učit znovu, jinak, poslepu. Chtěl chodit do školy, nechtěl zůstat sedět doma, ač jen poslouchal vyučující, protože na tabuli či do sešitu neviděl. Ptala jsem se ho, jak ráno přechází křižovatku, když ještě není slyšet zvukový signál. Říkal, že se vždy přidá k někomu, kdo už u přechodu čeká, protože na semafor neviděl. Od září jsme téměř každý týden jezdili na kontrolní vyšetření do Kyjova, Olomouce či Prahy.
Po všech těch vyšetřeních a dlouhých lékařských trablech byla konečná diagnóza tedy jaká? Co jeho nemoc přesně způsobuje a je léčitelná? Jak je na tom zbytek tvé rodiny?
Od dubna 2013, kdy zjistil první známky postižení levého oka, jsme začali jezdit na vyšetření za paní doktorkou Klimeckou do kyjovské nemocnice. Díky ní jsme koncem listopadu získali konečnou diagnózu. V pražské laboratoři nám potvrdili těžkou mutaci nemoci LHON, Leberova hereditární optická neuropatie, https://www.lhon.org/. Jde vlastně o autoimunitní ataky, které napadají nejsilnější zrakový nerv, dochází k jeho nevratnému poškození případně i se sítnicí. Výsledkem je obrysové rozostřené vidění. Tuto genetickou mutaci jsem bohužel předala všem svým synům. U žen se objevuje jen v 10%, ale chlapi míň vydrží a tak mohou více projevů odskákat (50%). Tádovi bráchové jsou zatím bez projevů, tedy u toho nejmenšího nejsou „tabulky“, nelze ho relevantně posoudit.
Jak se k tomu postavil on sám? Vím, že je to bojovník a hned tak něco jej nesloží. Jak mu vyšli vstříc na střední škole? Kdo nebo co mu nejvíce pomohlo?
Je neskutečně pozitivní. Je borec, že pořád šel a nezastavil se. Strašně mu chybělo biketrialové kolo, když v období vyšetřování měl veškerý sport zakázaný. Skoro rok trvalo, než byla stanovena diagnóza, byli jsme začleněni mezi další pacienty k doktorovi Honzíkovi z pražské metabolické poradny. Právě zahajovali dotační výzkum, sledování jak postižených, tak dalších rodinných příslušníků. Také se objevil speciální vitamínový preparát, který jak Tadeáš, tak i jeho bratr Oliver užívali k udržení stavu. Tento naštěstí už hradila pojišťovna. V počátcích jsme na doporučení dávali koenzym Q100, kdy krabičku za 700 Kč měl Táda na 3 dny. Jestli to pomohlo nevím, každopádně se stav udržel na obrysovém vidění, nepostoupil až do úplné slepoty. Následky mohou být různé.
Pro rodinu a pro mámu zvlášť to byla asi nejtěžší zkouška života. Jak těžké je syna motivovat a být mu oporou? Existuje na to vůbec nějaký návod?
Bylo to to nejhorší, čím jsme si všichni prošli. Nebyli jsme v jeho kůži, ale podpora všech byla automatická. Byla jsem od dubna 2013 na mateřské a „měla“ tedy čas se Tádovi věnovat. Byla jsem nablízku, když odcházel, přicházel ze školy. Absolvovala s ním všechna vyšetření. Vlastně je s ním absolvoval i malý brácha. Po zjištění stavu, jsme hledali pomoc, poradenství k pomůckám, podpoře při jejich financování. K práci na počítači, ke čtení, například lupa s možným nastavením velikosti zobrazeného písma nás stála asi 3000 Kč, ale bylo to jen 10 % z její pořizovací ceny.
Po úspěšné maturitě na hodonínské průmyslovce bylo asi Tadeášovi jasné, že ve stavařině by to měl opravdu hodně těžké, kam vedla jeho cesta na vysokou školu?
Tadeáš téměř ze dne na den přestal vidět, ale neztratil rozum. Škola nás neskutečně podržela, vyšla vstříc, a to mu ohromně pomohlo. Cílem bylo přestát maturitu a najít jiné než technické zaměření. Bez očí nejde dělat stavbyvedoucího, dělníka či projektanta. Každá činnost související s namáháním zraku je pro Tádu dost únavná. Začátkem čtvrtého ročníku, kdy už se pomalu vracel i na kolo, jsme hledali, co by bylo reálné pro budoucnost. Variant bylo několik, zvolil studium na Univerzitě Palackého, fakultě sportovní kultury, obor aplikované pohybové aktivity. Tím by vlastně „legalizoval“ své již vykonávané trenérství v biketrialu, které dělá moc rád, vlastně jakoukoliv činnost pro děti.
Je skvělé, že našel nový cíl a smysl života. A teď je úžasným příkladem toho, že člověk dokáže neuvěřitelné věci. Zimní paralympiáda ve slalomu a obřím slalomu, které se zúčastní v jihokorejském PyeongChangu spolu s dalšími více než pěti sty sportovci ze 42 zemí světa. To je přece úžasný pocit, že?
Úžasné je, že se nechal ukecat a pokračoval ve studiu na vysoké škole. Nebál se učení. Těžší bylo natrénovat dojíždění, hledání učebny, knihovny, jídelny a další naprosto samozřejmé věci pro každého vidícího. Ale i tady na škole v Olomouci mají Centrum podpory studentů se specifickými potřebami, kdy je možné zajistit asistenta jako doprovod či k dalším asistencím v rámci studia. Kdykoliv potřeboval, mohl se Táda obrátit o pomoc na Lucku Ješinovou. Nebýt tohoto, možná by už nebyl studující.
Jakým způsobem se dá vůbec jezdit na lyžích, pokud je člověk zrakově postižený?
Táda lyžovat uměl, ale když přišla nemoc, nebylo možné jít na svah mezi jiné lyžaře. Bylo by to nebezpečné pro něj, ale i pro ostatní. Na vysoké škole je předepsaný sportovní letní i zimní kurz. Letní proběhl docela v poklidu, zimní nešel bez asistence někoho a doprovodem mu byl tehdy jeho otec. Po jeho absolvování, přišla nabídka od profesora Zbyňka Janečky na trénování a závodění v alpském lyžování. Sice váhal, ale nakonec tuto možnost využil a na podzim 2016 po skončení sezony na kole, zahájil zimní „kolotoč lyží“. Nyní má Táda traséra Radima Nevrlého, člověka, který ochotně s ním objíždí tréninky, závody, radí mu přes intercom, která nebezpečí ho na trati čekají. Malinko je to podobné biketrialu, kdy jede také sám v sekci a tedy ublížit při pádu může jen sobě.
Co dodat? Snad jen, že Paralympiáda se bude konat po skončení XXIII. zimních olympijských her v době od 9. 3. do 19. 3. 2018 a celá průmyslovka a všichni, kdo Tadeáše znají mu budou držet pěsti.
Dostávám hodně pozitivních ohlasů na jeho účast a předávám mu je. Říká, že je to jeho sen, ale pro mě je splněný sen, že pořád stojí na nohou, kole či lyžích a nerezignoval. Stálo ho to hodně, byla jsem u toho. Určitě by bylo lepší, kdyby mohl být jen obyčejným zdravým klukem, který nejede na paralympiádu, ale je to jinak a tato událost je jen třešinkou na dortu.
Držíme mu palce...
Ptala se Jana Slováková