Vybral si stavebnictví, touží být projektantem a jde si za svým snem. Honza Kurka, absolvent hodonínské průmyslovky, chce jednou navrhovat domy, ve kterých se lidé budou cítit jako doma - prostě přirozeně. Stejně jako on kdysi na průmce.
Jaký obor a který ročník studuješ na vysoké škole?
Rozhodl se studovat bakalářský program Stavební Inženýrství na Fakultě stavební Vysokého učení technického v Brně. Momentálně studuji již druhý ročník, chcete-li - čtvrtý semestr, a nově tento semestr již obor Pozemní Stavby s označením „S", který jsme si měli na konci třetího vybrat. Aneb jak se u nás studentů říká – jsem na „esku".
Jak ti studium jde? Je pro tebe vysoká škola těžká nebo lehká? Jak to zvládáš?
Studium bylo překvapivě zprvu lehčí, než je tomu tak momentálně. První semestry se spíše zaměřovaly na edukaci lidí, co k nám na školu přišli z jiných škol než ze stavebních průmyslovek, takže jste si mohli povšimnout, že jsme hodně opakovali předměty jako je například Pozemní stavitelství a zásady tohoto předmětu, které se například týkaly zakreslování různých půdorysných zobrazení. Je jasné, že pro nás, studenty, kteří studovali na „průmce", tato okolnost nebyla problémová, ale pro ty, co to viděli poprvé, to bylo poněkud náročnější k pochopení, ale nebylo to nic, co by se pochopit nedalo. Měli jsme jednoduše menší náskok.
Samozřejmě musím zmínit, že se i objevily předměty, které bych rád zařadil do kategorie nepříliš podstatných, spíše studenty-vyhazovacích záležitostí, mezi které bych mohl zařadit například Stavební chemii či Deskriptivní geometrii, kterou v praxi, alespoň z mého pohledu, rozhodně koncentrovaně nevyužiji, když se dnes všechno dělá na počítači a chemici jsou též úplně na jiné škole, ale to je čistě subjektivní názor. Co se mě týče, tak zatím školu zvládám a jsem rád, že mám zatím všechny zkoušky a zápočty, i když, jak jsem na začátku zmínil, tento semestr na nás kladou vcelku náročné požadavky, jmenovitě semestrální práce z Pozemního Stavitelství, Betonových konstrukcí, Technického zařízení budov etc.
A co studentský život? Jak trávíte volný čas na kolejích, na privátě? Pomáháte si navzájem s přípravami na zápočty?
Co se týče studentského života, tak máme rozvrh přednášek a cvičení, kdy do druhého jmenovaného musíme chodit, a to bez podmínky. Maximálně máme nějaké povolené absence z důvodu nemoci či jiného důvodu (nechce se vám stávat na osm hodin ráno), volný čas si potom v podstatě každý volí sám. Z mého pohledu bych to popsal jako systém, který funguje na bázi rovnováhy mezi prací a povinnostmi, kde když více volného času si uděláte, o tolik více na vás bude posléze tvořen tlak s odevzdáním prací. Někdo dělá úkoly dva týdny dopředu, někdo týden, někdo večer před odevzdáním.
Tento semestr se nedá říci, že musíte mít všechno odevzdané hned další cvičení, ale na konci semestru musí být všechno zkonzultované, zkontrolované, podepsané a odevzdané, tečka, jinak nemáte zápočet -> nejdete ke zkoušce. Samozřejmě poté do tohoto systému vstupuje faktor psychické stability a nutnost odpočinku, ale opět – ten si každý tvoří sám. Já osobně trávím volný čas sportovními aktivitami, focením a s přítelkyní, což mi více než stačí. Na bytě jsem se svými spolužáky ze střední školy, kteří jsou na stejném oboru a programu, takže je samozřejmé, že si se svými úkoly pomáháme.
Jak ses vůbec rozhodoval pro střední školu?
Věřím, že valná většina dnešních vysokoškolských studentů vám poví, že v patnácti letech nikdo z nich nevěděl, co chce vlastně dělat, já nejsem výjimka. Naše průmyslovka mě zaujala hlavně svou prezentací, a jak dokázala podmanit studenty k tomu, aby se zrovna zde přihlásili a studovali její obory. Použil bych popis, který již v jednom rozhovoru zazněl, a to, že naše průmyslovka vyvozuje skvělé domácí prostředí, kde se každý cítí přirozeně.
Během studia Pozemního stavitelství na průmyslovce jsem došel k názoru, že být projektantem je skvělá a vznešená věc, neboť nakonec stavíte domy pro lidi, ve kterých chtějí žít a cítit se v nich sami sebou a pohodlně. Tato myšlenka mě táhne již od střední školy a je základním kamenem toho, co chci dělat – projektovat domy, ve kterých se každý člověk bude cítit jako doma, a to není ani zdaleka vůbec lehký úkol.
Co ti průmyslovka dala nebo dává do života? Jaké máš vzpomínky na středoškolská léta?
Co mi naše průmyslovka dala? Napadá mě zejména jedno slovo, a to brána do velmi komplexního světa stavebnictví a všem kolem něj. Samozřejmě jsem zpočátku neměl ponětí, do čeho jdu před těmi šesti lety, ale rozhodně tohoto rozhodnutí do dnešního dne nelituji. Dala mi představu o tom, jaký dopad na studenty by měl mít učitel, který se snaží svým studentům předat cenné informace do života stavaře. Jinak řečeno - neměl by jen přednést, ale i zapůsobit a „pohnout". To se ovšem spoustě učitelům, které jsem na vysoké škole potkal, nedaří, a tak ztrácím v mnoha případech chuť se cokoliv sebemenšího naučit, byť jde o směšně jednoduchou látku. Nakonec to však vždy nějak překonám a naučit se to stejně musím, proces získávání informací se však u každého vyučujícího liší. V tomto aspektu mám ale velmi dobré vzpomínky na průmyslovku, neboť mám pocit, že téměř každý učitel měl zápal naučit studenty to, co věděl a měl pro tu určitou věc nadšení.
Může to znít podlízavě, ale například p. Přibil a jeho betony mě drží do teď, i když jsem na to tehdy nadával z důvodu objemu informací. Jak se však nakonec ukázalo, bylo toho málo v porovnání s učivem na vysoké škole, ale ten základ (vtip nezamýšlen), který bychom měli dnes mít, mám více než pokrytý. Osobně na průmyslovku vzpomínám velice rád, považuji to za skvěle strávené čtyři roky svého života, kde jsem poznal mnoho lidí a mnoho se dozvěděl. Velice rád se do školy vracím si jen tak pokecat s učiteli o nynějším studentském, i jiném, životě.
Máš ještě čas na další koníčky nebo ti vysoká škola v současnosti moc prostoru nedává?
Snažím se si chorobně nezatěžovat hlavu školními záležitostmi a čím dál tím více se věnovat svým ostatním zájmům, škola není v mém životě jednoduše všechno. Samozřejmě by se to tak dalo udělat, ale člověk potom nemá absolutně žádný prostor pro svůj duševní a osobní rozvoj. Hodně to pociťuji sám na sobě, když jen pořád něco rýsuji nebo počítám a sedím u stolu několik hodin. Ještě nejsme bohužel v té fázi studia, kdy nás všechno baví a každý předmět má absolutní využití v praxi, a tak se může velice snadno stát, že člověk ztratí motivaci k dalšímu konání práce. Abych tomuto pocitu předešel, snažím se co nejvíce dělat i něco jiného, než jen věci do školy. Snažím se zdokonalovat ve fotografování, přitom cvičím, sportuju a běhám, což mi vyčistí hlavu a uvolní stres k další potřebné práci.
Máš nějaký životní vzor nebo krédo, kterého se držíš?
Musím říct, že ne. Prostě se snažím být nejlepší verzí sebe, co to jde, i když to zní jakkoliv namyšleně a povýšeně. Snažím se vše dělat důsledně a mít jistotu naprosto ve všem, neboť se nedá věřit úplně všemu, co vám ostatní říkají, ať už jde o jakýkoliv malý detail. Ve stavařské branži se prostě na větu typu „Někdo mi to takhle kdysi řekl, nevěděl jsem, že je to špatně." nehraje.
A jaké jsou tvoje plány do budoucna?
Už do doby studia na průmyslovce sním o tom, že budu projektant, což je můj prozatímní cíl. Líbí se mi tento obor, mění se, je dynamický, vždy je něco nového na trhu, nějaký nový materiál, řešení, realizace. Ohledy se musí brát na každý detail v projektu a realizaci, a to v každém jejím kroku po celou dobu výstavby, což není vůbec jednoduché. Chtěl bych do tohohle světa spadnout, chtěl bych navrhovat domy pro lidi, kteří budou mít radost, že v něm bydlí a vlastní jej, ale to už jsem řekl dříve v rozhovoru. Též bych se chtěl fotografování věnovat na profesionálnější úrovni, ale to je bohužel v nedohlednu.
Co bys vzkázal současným studentům, jako radu do života na vysoké škole?
Nerad nikomu mluvím do toho, jak by měl žít svůj život, obzvlášť na vysoké škole. Každý si to holt musí vyřešit sám, už nejsme na střední, každý je teď sám za sebe a měl by se snažit si to vyřešit tak, že z toho vymáčkne maximum. Snad bych jen poznamenal, že studentský život je celá etapa studia se vším všudy a ne jen každodenní návštěva hospody.
Komentáře (0)