Filip Dobeš, student třetího ročníku Technického lycea hodonínské průmyslovky, je bojovník. Někdy i o holý život. Hned dva dny po narození Filipa totiž lékaři zjistili, že jeho srdce nepracuje tak, jak by mělo.
Začal tak nekonečný kolotoč operací zakončených až transplantací srdce v roce 2014. Přesto všechno se Filip života nebojí, chce medicíně vrátit, co pro něj udělala. Snad i proto studuje nyní technický obor a chce pokračovat ve studiu techniky spojeném s medicínou i na vysoké škole.
Filipe, asi jsi měl už na základní škole problém s častými absencemi kvůli zdravotním potížím. Jak sis vlastně vybíral střední školu?
Ano, je to tak. V průběhu základní školy jsem trpěl často různými nemocemi (chřipky, zápaly plic, časté angíny), které byly způsobeny oslabeným imunitním systémem. Další absence byly také kvůli operacím nebo častým kontrolám v nemocnicích. Už na základní škole mně byl umožněn individuální studijní plán a tak nebyl až tak velký problém vše dohnat a základku dokončit. Když jsem se rozhodoval, kam na střední školu, tak jsem chtěl někam, kde budu moci pokračovat v individuálním studijním plánu. A taky jsem se chtěl později dostat na vysokou školu. Dalším důvodem byl strach o to, abych se nedostal do nějakého špatného kolektivu ve třídě. Aby se mi spolužáci za můj handicap neposmívali. Nic z toho se naštěstí nestalo a jsem za to velice rád.
Pro celou tvoji rodinu to musel být obrovský nápor, 8 operací srdce, srdeční pumpa, čekání na transplantaci. Takový boj bez pomoci rodiny asi nejde zvládnout...
Samozřejmě, pro celou moji rodinu to bylo jak psychicky, tak i fyzicky velmi náročné. Jsem jim za to velice vděčný, že to se mnou nevzdali a dotáhli to až do zdárného konce. Asi nejvíce si vážím podpory nejbližší rodiny - mamky, taťky a mé mladší sestry. Mamka se mnou byla po celou dobu všech operací, i těch posledních dvou, v nemocnici v Motole, a taťka za námi spolu se sestrou jezdili každý týden na návštěvy. Samozřejmě to nebyli jen oni, kteří nás do Prahy jezdili navštěvovat, postupně se tam vystřídala celá rodina.
Není zrovna běžné studovat náročnou střední školu a zvládat všechno při operacích. Musel jsi přerušit studium? Jak ti vyšli ve škole vstříc?
Náročné to asi bylo, ale myslím si, že jsou na tom lidi po zdravotní stránce hůře než jsem byl já a zvládají spoustu věcí lépe než já.
V únoru 2014 jsem musel přerušit studium kvůli voperování srdeční pumpy a následně samotné transplantace. Naštěstí se obě operace odehrály v jednom roce a tak jsem mohl v únoru 2015 nastoupit zpět do školy. Škola mně vyšla maximálně vstříc, nebyl problém s individuálním studijním plánem, ani s následným přerušením studia. Až bylo po všem, tak jsem se opět bez problémů vrátil zpět do lavic, sice o jeden rok později a do nového kolektivu, ale to vůbec nevadilo.
Co spolužáci? Berou tě jako každého druhého nebo jsi pro ně taková "rarita"? Přece jenom se člověk nesetkává každý den s někým, kdo má transplantované srdce, ještě nedávno to byla věc známá jen ze sci-fi filmů.
Lidi ve třídě jsou naprosto super, snad lepší kolektiv jsem si nemohl přát. Kdykoliv, když něco potřebuji, tak mně pomůžou a toho si na nich moc vážím. Jestli mě berou jako ''raritu'', tak to nevím, to byste se měli zeptat asi přímo jich, ale myslím si, že jsem pro ně spolužák, jako každý jiný, to se mi právě líbí. Nechci být brán nějak jinak, chci abych byl jako jeden z nich a ne jako někdo jiný.
Jaké jsi měl omezení před transplantací a co jsi jako dítě dřív nesměl? Co tě z toho nejvíc mrzelo?
Omezeních s předešlým srdcem bylo víc než dost, ale jako hlavní mínus bylo to, že jsem nestačil vrstevníkům. Nejvíc se to projevilo ve sportu, kdykoliv se něco hrálo, kde bylo potřeba vyvinout nějakou fyzickou námahu, tak to jsem jim nestačil, protože jsem byl hned zadýchaný.
Jaké máš koníčky? Dá se třeba sportovat po tak náročném zákroku?
Můj současný koníček je folklór, tančím a zpívám v souboru u nás ve vesnici. Mým dlouholetým koníčkem je rybolov, kterému se věnuji již 12 let. Dalším koníčkem je jízda na kole, buď jezdím sám nebo s přáteli. Co se týče sportu, tak v této době se mu již můžu rekreačně věnovat, ale samozřejmě ze mne nikdy nebude vrcholový sportovec. V poslední době jsem se začal zajímat o fitness, takže se snažím chodit několikrát týdně se spolužáky do posilovny.
Máš nějaký životní vzor nebo krédo, kterého se držíš?
Mým životním vzorem jsou dobří lékaři. Asi vám to může připadat nezvyklé, že zrovna lékaři, ale odpověď je prostá. Lékař je člověk, který zachraňuje životy, tímpádem je to hodně důležitý člověk. Bez dobrých lékařů bych tady v této chvíli už nebyl, a proto si jich nesmírně vážím. Všechna moje kréda jsou do značné míry ovlivněná klikatou cestou, kterou jsem si za svůj život prošel např. ,,Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř''. Další krédo souvisí s mojí trošku flegmatickou povahou ,,Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko'' .
A jaké jsou tvoje plány do budoucna?
Já si nerad plánuji velké věci do budoucna, protože když si něco přesně naplánuji, tak se ty plány většinou nepodaří, ale asi jako každý člověk nějaké ty plány mám. Samozřejmě jako první plán mám zdárně zakončit průmyslovku maturitou. Když se podaří, tak bych se rád přihlásil na vysokou školu a také ji dokončil. Poté nějaká dobrá práce, založení rodiny a tak dále. Ale tohle všechno je ještě hudba budoucnosti. Jak se říká: '' Dneska tu jsi, ale zítra tu už být nemusíš'', a to je taky jeden z důvodů, proč nerad plánuji budoucnost. Nikdo neví, co bude zítra, natožpak za několik let. Žít se má přítomností, toho se držím.