Na Albertinu mám jen příjemné a hezké vzpomínky. Vybaví se mi krásné obrovské vídeňské muzeum, které skrývá plno neuvěřitelných děl od světově proslulých umělců.
Když jsem si procházela celou výstavu Albrechta Dürera, dost jsem se u ní zamyslela. Došlo mi, že to je v podstatě jeho život, jeho obrazy nám ukazují, jak myslel, nad čím přemýšlel, které věci ho zajímaly a zaujaly natolik, aby jim věnoval tolik svého času. Je mi jasné, že z autobiografie se toho o něm dozvíme určitě více, ale jeho pocity a myšlení můžeme vycítit jediné z jeho děl. Jeho preciznost a smysl pro detail mi až braly dech.
Bavilo nás hledat obrazy, které nám ještě ve škole ukazovala paní učitelka Horká. Našli jsme autoportrét Dürera, který nakreslil ve 13 letech, Růžencovou slavnost, akvarel zajíce, nebo naši nejoblíbenější Melancholii. Kromě Dürera jsme viděli kresby od Raffaela nebo Michelangela. Nejvíce se mi však líbily malby od Pabla Picassa.
Návštěva Albertiny byla velmi naučná a inspirativní. Jsem moc ráda, že jsme tam byli. Do hodin dějin výtvarné kultury si díky tomu zapamatujeme mnohem více než z učebnic nebo vyučování.
Vytisknout stránku
Facebook
Instagram
RSS
Mobilní verze
