Spojováním umění, vědy a moderní technologie žije Tereza Buryová

Mohla bys nám trochu více přiblížit myšlenku projektu Echosound? Víme jen, že se jedná o návrh nové lávky nad Maloměřickým nádražím. Co to má společného se zvukem kytary?

Pracovaly jsme se spolužačkou na oblasti Maloměřic v Brně. Tato oblast byla v minulosti také známá pro vlakovou dopravu. Nachází se zde překladní nádraží. Prostorem zaznamenávání informací a obrazu či zvuku se pro nás stala pěší lávka vedoucí přes část nádraží, která je nejvíce vytížena a kde probíhá nejvíce operací. Při pořizování obrazové stopy jsme zjistily, jak zvukově rozmanitý je tento prostor. Vlaky, tedy lokomotivy a vagóny jsou zdrojem zvuku. Motory, brzdy, zvuky rozpojování či spojování, skřípění těžkého kovu, zvuky výhybek, dopravní signalizace a vysílaček.

Lávka je těmito zvuky bezprostředně ovlivňována. Její konstrukce pak rezonuje. Toto chvění je možné zaznamenat při chůzi po lávce jak vizuálně tak sluchově.

Různorodost zvuků nás inspirovala k projektu nové lávky, která by měla nahradit tu stávající. Současná lávka je unikátní právě svojí polohou. Leží v místě, kde je zvuková rozmanitost největší. Stala se také pomyslnou rozhlednou pro vlakové nadšence, proto její polohu navrhujeme zachovat. Nová lávka navíc bude reagovat na daný prostor, na její zvukovou zátěž a zvukovou rozmanitost. Zvuk je mechanickým vlněním v látkovém prostředí. Pokud je tedy struna naladěna na stejný tón jako vydaný zvuk, pak má tendenci se rozpohybovat a rozeznít. Pomocí tohoto vlnění, chceme prostřednictvím lávky zprostředkovat nový dojem. Vdechnout lávce život a rozeznít její konstrukci.

Tahle znějící lanová struktura bude vpracována do jednotlivých nosných prvků objektu. Ocelové lana mezi vazníky se rozeznívají na základě reálných zvuků o různých tónech. Jsou laděna tak, aby dohromady zněla melodicky. Vytváří tak něco komplexního v daném území. Nosné prvky jsou inspirované hudebním lukem. Hudební luk je jednostrunný nástroj rozšířený především v subsaharské Africe a v minulosti i v Jižní Americe

Za tento projekt jsi dostala prestižní cenu Bohuslava Fuchse, co to pro Tebe znamená?

Na tomto projektu jsme obě opravdu usilovně pracovaly. Bylo to ale také proto, že nás to bavilo. Měly jsme možnost naši práci konzultovat s odborníky z různých vědních oborů. Když si vás pak někdo všimne a poukáže na váš projekt, máte radost.

Jistě budeš teď nějaký čas na výsluní architektury, natočila jsi rozhovor pro Český rozhlas, píšou se o tobě články, je to pro tebe zadostiučinění za kus dobře odvedené práce nebo spíš závazek do budoucna?

Kreativní činnost vyžaduje dost sebekritiky ale také sebedůvěry. Proto, když vás někdo ocení, cítíte značné zadostiučinění.
Pokud člověk poleví, tak se snadno na něj zapomene. Pro mě je ale důležité dělat věci dobře a tak, aby to těšilo jak mě, tak uživatele nebo pozorovatele.

Jak ses vůbec rozhodovala pro střední školu? Víme, že pro vaši rodinu je hodonínská průmyslovka asi srdeční záležitostí, tvoje maminka tam studovala, teď na ní vyučuje, ty jsi nedávno maturovala na oboru Technické Lyceum, nyní se chystáš dokončit Architekturu, hodláš pokračovat v rodinné tradici? (smích)

Pokud tím myslíte stát se učitelkou, moje povaha se na to příliš nehodí. Je těžké si vzpomenout, co se mi honilo hlavou při výběru střední školy. Velkou roli ale hrálo to, že jsem ještě nechtěla nikam vysloveně směřovat. Proto mi lyceum přišlo jako dobrá volba.

Co ti průmyslovka dala nebo dává do života? Jaké máš vzpomínky na středoškolská léta?

Střední škola je rozhodně těžké životní období, protože člověk si není ničím jistý a ještě s ním cloumá puberta. Takže nechtěně komplikuje život okolí, ale hlavně taky sobě. Zkouší, co ho baví a co naopak ne. Takže tím, že lyceum mělo takovou předmětovou rozmanitost, mi umožnilo ujasnit si, který směr mi vyhovuje.

Máš ještě čas na další koníčky nebo ti vysoká škola v současnosti moc prostoru nedává?

Škola mě momentálně hodně baví. Nabízí mi dost možností nejen v architektuře, takže v ní dobrovolně trávím dost času. Sem tam uděláme nějaký workshop, nebo na nějaký zajedeme. Občas se také podílím na práci na propagačních materiálech pro školu. Také se věnuji organizační a kreativní činnosti pro projekt Prototyp pod Kulturáriem Brno. Kde jde primárně o to, spojovat umění, vědu a moderní technologie a tvořit neobvyklé projekty. Když zbude čas, tak to chce taky nějaký pohyb. Proto už několik let tancuji swing.

Máš nějaký životní vzor nebo krédo, kterého se držíš?

Mým vzorem jsou mí rodiče. Stále něco tvoří a mají plno zájmů. Žijí v téhle chaotické době a pořád relativně ve zdraví.

Odlétáš zanedlouho na studium do Lisabonu a posléze na stáž v rámci projektu Erasmus. Studenti hodonínské průmyslovky jsou momentálně ve Španělsku a v Itálii. Mají tyto projekty význam? Jaký je tvůj názor?

Myslím si, že speciálně v mém oboru je důležité poznávat jiné kultury. Jak jejich mentalitu, návyky, názory či jak pracují a jak žijí. Samozřejmě hodně záleží i na kvalitě školy, kterou bude student v zahraničí navštěvovat. Jelikož vyjíždím na podobný program poprvé, tak předjímat nemá smysl. Doufám ale, že to bude pro mě přínosná zkušenost. Když ne, tak si aspoň užiji portugalského slunce.

A jaké jsou tvoje plány do budoucna?

Hlavně dokončit školu. Otevírá se mi nyní dost možností, a to nejen v oboru. Naštěstí je ještě čas se rozhodnout.

Co bys vzkázala současným studentům, jako radu do života na vysoké škole?

Aby se nebáli pro něco nadchnout. Změnit směr můžete kdykoliv, protože není kam spěchat, a cokoliv co děláte, vás k něčemu zase zavede. Všechno co už víte nebo co jste zažili, určitě jednou využijete.