Absolventka grafického designu Monika Ivičičová se rozhodla svými pracemi poukazovat na utrpení zvířat a objevovat radost z nových veganských receptů, experimentování a odpovědnosti.

Co tě přimělo přihlásit se na průmyslovku? Z jakých škol jsi vybírala a proč jsi zvolila tu naši?

Na průmyslovku mě přivedla cesta docela klikatá. Na konci devítky jsem si podala pouze jednu přihlášku a bylo to do Strážnice na grafický design, který se tam učil teprve druhým rokem. Popravdě to byl spíš high level aranžérství. Ve chvíli, kdy jsem se musela učit výrobu chleba, mně došlo, že musím rychle pryč. V srpnu jsem tedy napsala panu řediteli do Hodonína. Z kapacitních důvodů jsem musela nastoupit znovu do prvního ročníku. Nelituji, že jsem souhlasila. Za tohle rozhodnutí jsem dodnes nesmírně vděčná.

Jak bys zhodnotila s odstupem času naši školu? Co se ti během těch čtyř let líbilo a co bys změnila?

Škola je na skvělé úrovni, má co nabídnout. Výtvarný obor není zase takový med, jak se může zdát. Je za tím hodně práce, snahy a taky peněz. Na ateliérech si pak studenti právem myslí, že na ně vedení zapomíná. V zimě je tam vážně zima a vybavenost občas pokulhává. Myslím, že výtvarným oborům by také prospělo méně studentů. Učitel by měl na každého více času a mohl se mu věnovat individuálněji. Bylo by také skvělé, kdyby měli studenti větší možnost zapojit se do různých republikových či mezinárodních projektů a soutěží. Já jsem měla to štěstí, že jsem si mezi spolužáky našla skvělé kamarády a hlavně díky nim si studium pořádně užila.

Monika Ivičičová

Jak tě připravila škola na běžný pracovní život?

To nedokážu posoudit, práci si zatím hledám. Maturita hodí studenta ze dne na den do života a musí si poradit sám. Z teorie přejde do praxe. Je potřeba zajít na úřad práce, na pracovní pohovory a na tohle ho škola nepřipraví.

Ve svých výtvarných dílech často poukazuješ na vztah člověka k hospodářským zvířatům. Má tato problematika pro tebe nějaký hlubší význam?

Z typického konvenčního člověka jsem se díky obrázkům, filmům a videím z jatek dostala k veganství. Dozvídáte se šílené a absurdní věci, které člověk denně páchá na zvířatech, našich bližních. Pak máte chuť to všechno vykřičet do světa. Ideálním řešením je pro mě začlenit tuto problematiku do výtvarných prací. Pak to dává smysl a tvoření je radost.

Monika Ivičičová Monika Ivičičová

Jak na tvůj postoj reagovali učitelé, spolužáci, kamarádi a rodina? Dokázala jsi už někoho k veganství inspirovat?

Učitelé řešili především grafickou stránku, hlavní ideu jsem si nijak vymluvit nenechala. Blízcí přátelé mě tolerují. Spolužáka jsem inspirovala k vegetariánství a dnes se daleko víc zajímá o to, jak je se zvířaty zacházeno. Někteří si ale samozřejmě neodpustí různé bláboly. „Život je moc krátký na to, abych se musel tak omezovat." Jasně, co je náš osmdesátiletý život oproti jednodenním zplynovaným kohoutkům. Rodina brala bez problémů, že jsem se stala vegetariánem. S veganstvím to už byl trochu problém, občas je i teď. Ví ale, že se mnou nehnou, tak už to neřeší. Mají rádi má veganská jídla, ale jinak nemají zájem, což mě mrzí.

Na ruce máš neobvyklé a hodně viditelné tetování - číslo 269. Chceš tím něco sdělit světu?

269 je izraelské tele, jehož osud měl skončit na pultech supermarketů. 269 je číslo ušní známky symbolizující zotročená a bezejmenná hospodářská zvířata umírající kvůli lidské lačnosti a bezohlednosti. Tele bylo zachráněno aktivisty a stalo se symbolem celosvětového hnutí. Tetováním 269 vyjadřuji, že právo zvířete na svobodu a důstojný život je pro mne závazkem na celý život.

Monika Ivičičová

Účastníš se podobných akcí i jinak?

Do teď to nevycházelo podle mých představ. Snažila jsem se pomoci alespoň finančně a také roznášením informačních letáčků. Začínají mi ale lepší časy, stěhuji se do Brna, kde mám v plánu zapojit se třeba účastí na demonstracích. V březnu mimochodem začíná VeganFest zahrnující spoustu zajímavých přednášek a koncertů. Běžte se mrknout. Stojí to za to.

Existuje nějaká osobnost, kterou bys nazvala svým vzorem? Inspiroval tě někdo ve tvé činnosti?

Nemám žádné vzory. Nechci žít cizí život. Obdivuji obyčejné lidi, kteří se ve volném čase perou za dobrou věc, i přestože je výsledek mnohdy nejistý. Konkrétně mám na mysli členy organizací, jako jsou 269life, Kolektiv pro zvířata nebo Obraz. Tihle lidé jsou důkazem, že život lze naplnit smysluplně. Pokud bych přece jen měla jmenovat člověka, který mě ovlivnil a přivedl na správnou cestu životem, bude to bezesporu pan učitel Tokoš.

Co považuješ v životě za svůj největší úspěch?

Jsem nesmírně pyšná na to, že jsem veganka. V tom vězí můj největší úspěch.

Máš nějakou radu pro ty, kteří se zajímají o veganství, ale bojí se do toho pustit?

Člověk musí hlavně sundat klapky z očí a zapomenout na to, co jej učila rodina a okolí. Je potřeba najít kvalitní informace o tom, jak sestavit stravu, která dodá tělu veškeré potřebné živiny. Zvýšenou pozornost je třeba věnovat vitaminu D, selenu, jódu, omega-3-mastným kyselinám a vitaminu B12, který se v rostlinné stravě nevyskytuje a musí se doplňovat formou tabletek. Jinak se není čeho bát, maximálně přiblblých protiargumentů některých lidí. Veganství je radost, objevování nových receptů, experimentování, odpovědnost a soucit.

monika-ivicicova-5.jpg

Chtěla by ses výtvarnou prací živit? Jaké je uplatnění tvého oboru?

Vysloveně grafickým designem se živit nechci. Nedokáži si představit, že bych musela sedět za počítačem někde v reklamní agentuře. Samozřejmě se s takovou představou spousta studentů ztotožní. Já v tom vidím trochu stereotyp. Nechám se překvapit tím, jaké uplatnění si přitáhnu do života.

Jaké jsou tvé plány po vystudování průmyslovky? Máš nějaký cíl, kterého bys chtěla pracovně i nepracovně dosáhnout?

Někdo může říct, že jsem mistr v tom se napoprvé rozhodnout vždycky špatně. Já to naopak beru pozitivně, prostě se nespokojím jen tak s něčím. Stejně jako jsem vyměnila střední, měním i vysokou. Věřím, že ze mě bude učitelka češtiny a výtvarky. Ráda bych doučovala cizince, vedla výtvarný kroužek a učila děti lásce ke čtení. V nepracovní oblasti je mým snem zúčastnit se dobrovolnického programu na Sumatře.

Co takový program obnáší? Asi to nebude dovolená na pláži.

Heh, to ne. Já válení na pláži nemám ráda. Jde o projekt neziskové organizace Spolek Prales Dětem zabývající se ochranou přírody a zvířat, environmentální výchovou dětí i dospělých. Dobrovolník se zapojí do ochrany a údržby česko-indické pralesní rezervace na severní Sumatře, dále pomáhá od odpadků vyčistit souostroví Pulau Banuak. Jde tedy o spojení příjemného s užitečným.

Chtěla bys něco vzkázat uchazečům, studentům nebo učitelům na průmyslovce?

Studentům přeji skvělé učitele, učitelům naopak skvělé studenty. Budoucím prvákům bych ráda vzkázala, ať se nebojí přijít s čímkoliv za svým učitelem. Každý jim jistě rád vyjde vstříc, tak jako mně.

Vytisknout stránku Vytisknout stránku1. 2. 2016, 06:43, zobrazeno 1391x, dnes 1x
2.5 8Hodnocení