Jaromír Jurkovič, absolvent technického lycea, v současnosti studuje 2. ročník Vysokého učení technického v Brně, fakulta chemická, obor Chemie a její medicínské aplikace. Při jeho poslední návštěvě průmyslovky jsme jej vyzpovídali.

Jaké jsou tvoje momentální výsledky na vysoké škole?

No, dalo by se říct, že průměrné. Lépe to asi popsat nedokážu – jsou učiva, která mi jdou sama od sebe, pak ale také témata, která asi nikdy nepochopím. Momentálně mám největší nedostatky v organické chemii, která je skutečně velmi náročná.

Vybral sis vážně náročný obor, ale víme, že tě chemie bavila už na průmyslovce. Je pořád chemie zábava?

Každý, s kým se o tomto bavím, mi tvrdí, že jsem si vybral hodně náročný obor. Je mi jasné proč, málokdo má chemii rád, ale musím říct, že zdravotnictví se mi zdá ještě těžší. Ano, chemie mě bavila ještě předtím, než jsme ji začali probírat na základní škole. Vždycky jsem tíhl k tomu, co se ve škole moc neučilo – pan učitel Bábíček si jistě vzpomíná, jak se mi najednou zlepšily známky z fyziky, když došlo na astronomii. A tak to zůstalo a taky doufám, že zůstane. Úplně ideální by bylo, kdyby mě chemie mohla živit v budoucnu, spojil bych práci s koníčkem a to je něco, co se často nevidí.

Jarek Jurkovič

Jak ses vůbec rozhodoval pro střední školu?

Střední školu jsem vybíral se svojí matkou. Tehdy jsem byl docela flegmatický člověk a bylo mi to všechno tak nějak jedno – trochu mi to zůstalo, o čemž svědčí moje výsledky. Každopádně jsem si vybral tři školy, gymnázium v Břeclavi a Kyjově a průmyslovku v Hodoníně. Udělal jsem přijímačky na obě gymnázia (na průmyslovce tehdy přijímačky nebyly – nebo aspoň já jsem je nemusel dělat) a nakonec jsem si řekl, že jsem líný dojíždět do jiného města, a tak zůstanu v Hodoníně. A kromě toho jsem měl vždycky za to, že na gymnáziu bych nezažil tolik krásné chemie. A to byla rozhodující věc.

Co ti průmyslovka dala nebo dává do života? Jaké máš vzpomínky na středoškolská léta?

Asi nejzajímavější věc, co mi průmyslovka dala, byl fakt, že dospělí lžou. „Nikdo se s tebou mazlit nebude,“ říkali mi. Přitom ta parta učitelů na průmyslovce byli asi ti nejlepší lidé, které jsem kdy poznal. Chytří, milí – a je s nimi sranda? Jen kdyby bylo víc chemie, nechcete zavést chemický obor? Poslal bych vám tam svoje děti. Dala mi hlavně možnost vybrat si směr, kterým se chci opravdu ubírat. Jedna z těch prvních křižovatek života a já jsem na správné cestě.

Vzpomínky na středoškolská léta? Jo, tak to ani nevím. Moje dlouhodobá paměť udrží učivo, možná jména a nějaká data, ale to, co se během těch čtyř let dělo, to nevím. Myslím, že mi v té době bylo 18 let, udělal jsem řidičák, zamiloval se, udělal maturitu a tak. Ale byl to krásný čas, protože když na průmyslovku vzpomínám, tak vždy s úsměvem.

Jarek Jurkovič

Máš ještě čas na další koníčky, nebo ti vysoká škola v současnosti moc prostoru nedává?

Kromě chemie je mým největším koníčkem hudba. Když mám hudbu, jsem spokojený. A ještě víc, když si můžu zahrát na svůj klavír. Kromě toho jsem v minulém semestru hrál paintball, a i když mě to hrozně bavilo, v tomto semestru na to nejspíš nebude čas. Čeká mě hodně předmětů a další zkoušky. Chtěl bych po někom střílet, ale nebudu na to mít čas.

Mimo to se už od základní školy věnuji něčemu, co bych mohl nazvat rekreačním psaním. Vymýšlím krátké příběhy, krátké básničky i pár dlouhých, úvahy, fejetony, a dokonce mám rozpracovanou divadelní hru a knihu, ale jak se znám, nikdy je nedokončím. Nu což, nikdo na mě netlačí, je to jen koníček.

Máš nějaký životní vzor nebo krédo, kterého se držíš?

Životní vzor ani krédo asi nemám. Není to blbost držet se jednoho tvrzení a řídit podle něj svůj život? Když už se něčeho držím, je to fakt, že školu mám pro to, abych mohl zaopatřit budoucí rodinu. To jediné mě drží, abych s tím nesekl a nešel rovnou do práce. Věřím tomu, že díky škole budu moct žít. No jo, peníze nejsou všechno, ale bez peněz není nic.

Pokud to vztáhnu čistě na svou školu, dalo by se říct, že můj studentský život se řídí jednoduchým pravidlem. Co tě nezabije, to se tě pokusí zabít znovu. Ideálním příkladem je organická chemie.

Který je tvůj nejoblíbenější chemický pokus nebo který tě v životě nejvíc zaujal?

Já těch pokusů zatím moc neviděl a vzhledem k rázu vysoké školy jsou pokusy až na druhém místě. Člověk si řekne: je to chemik, ten dělá zajímavé pokusy. Jenže my ty pokusy, přesněji laboratorní úlohy, neprovádíme proto, abychom viděli, co to udělá, nýbrž proto, že potřebujeme něco připravit a to připravené zvážit. A pak o tom napsat protokol. Samozřejmě tomu předchází spousta učení. Už to moc jako zábava nezní, co? Ale já to miluju. Těžko se to dá popsat, ale ten pocit, kdy vstoupíte do laboratoře a víte, že máte přesný postup, co musíte udělat, to je nádherné. Někdy se cítím jak Fleming.

Nejoblíbenější chemický pokus tedy nemám, ale nejvíc se mi líbila příprava chlóru. Vždycky jsem si myslel, že to nejhorší, co se může stát, je nadýchání se amoniaku. Chlór mě mile vyvedl z omylu.

A jaké jsou tvoje plány do budoucna?

Ále, takové ty běžné skromné plány. Dostudovat, najít si práci, oženit se, postavit dům, mít děti, dostat Nobelovu cenu za chemii, pak druhou, procestovat celý svět, žít a nakonec umřít.

Co bys vzkázal současným studentům jako radu do života na vysoké škole?

Nebojte se. Zní to strašidelně, vypadá to strašidelně, je to strašidelné – vždyť je to škola. Ale kdo chce něco dokázat, musí napřed dokázat něco sobě. Dělejte tu školu pro sebe, bude vás jednou hřát, že vám říkají pane doktore. Život je dlouhý, my studenti máme před sebou dobrých sedmdesát let, já těch sedm škole ještě rád obětuju. Však ono se to vrátí.

Vytisknout stránku Vytisknout stránku1. 2. 2016, 06:27, zobrazeno 3001x, dnes 1x
5.0 3Hodnocení