Anna Hálová se inspiruje životem, jeho všednostmi a banalitami

Jaký obor a na jaké vysoké škole jsi momentálně vystudovala?

Loni jsem dokončila magisterský stupeň na Ostravské univerzitě v Ostravě na fakultě umění, konkrétně obor volná grafika u Zbyňka Janáčka.

Jaké byly tvoje výsledky na vysoké škole?

Myslím, že můžu říct, že výsledky byly slušné, alespoň podle hodnocení pedagogů. To samozřejmě ne vždy odpovídá tomu osobnímu.

Vybrala sis vážně zajímavý obor, je pro tebe vůbec malování pořád ještě zábavou nebo spíš předmětem studia?

Studovala jsem volnou grafiku, malbu jsem nikdy nestudovala, byla pro mě a zůstává činností, které se věnuji dobrovolně a ač bez znalostí technologie a důsledné průpravy, tak se zápalem a se zájmem. Na druhou stranu bych se teorii malby ráda doučila, přesto, že mě baví takové amatérské, nezasvěcené malování podle citu. Myslím, že nejde o nic, co by mě časem mohlo omrzet.

V jakém rozpoložení musí umělec být, aby mohl tvořit? Co tě nejvíc inspiruje? Pomáhá ti něco při umělecké tvorbě?

To opravdu netuším, v jakém rozpoložení musí umělec být. Spíš to bude asi u každého člověka jinak, podle jeho založení. Někomu se může dařit tvořit, když se trápí nebo prochází těžkými životními fázemi, u někoho je tvorba třeba výraz harmonie a štěstí... a věřím, že spousta lidí tvoří z ještě dalších, úplně jiných pohnutí.

Inspiruje mě to, čeho si všímám. U mě je vždy tvoření spojené s životem, inspirují mě všednosti a banality, ve kterých zároveň můžu nacházet hlubší ideje, metafory něčeho vzdáleného. Také mě inspirují lidé a setkání, individuality, různé situace. Pomáhá mi především, když mám na tvorbu klid a soukromí. Inspirace se může odehrávat ve víru událostí, ale zpracování dané věci se mi daří následně v klidu, kdy se zážitky, myšlenky a dojmy usazují a já se je snažím nějak zachytit.

Dá se dělat svobodné umění vůbec na zakázku? Experimentuješ ráda?

Myslím, že to jde skloubit. Záleží samozřejmě na zadavateli, jak je otevřený a přístupný. Svoboda je v tom, že umělec může vždy říct ne, pokud je podřizování se požadavkům zadavatele proti jeho přesvědčení. Experimentuji ráda, bez toho si ani neumím představit, že bych se někam posouvala.

V současnosti vystavuješ v hodonínské galerii Vednevnoci, točíš rozhovory pro regionální televizi, jsi úspěšná. Bereš to jako příjemné zpestření života nebo jako závazek do budoucna?

Těší mě, že vystavuji v galerii v mém středoškolském městě. Momentálním úspěchem pro mě je přijetí na AVU, ale o úspěšnosti v oboru ještě zdaleka nemůže být řeč. Tvorbu jako zpestření označit nemůžu, to bych ji musela brát jako nedělní záležitost. Závazkem může být odevzdání se umění jako trvalé hodnotě, spíše je to ale svoboda volby, ačkoliv vyžaduje velkou zodpovědnost, chce-li to člověk dělat pořádně.

Jak vlastně přišel nápad vystavovat v galerii Vednevnoci? Jsi s kantory z hodonínské průmyslovky stále ve spojení?

Ano, vlastně mě paní ředitelka z galerie odkázala na mého bývalého vyučujícího, Petra Bulavu, který má v současnosti na starost výstavy v galerii. Petr mi s výstavou velmi pomohl a moc si ho cením jako člověka i umělce. Na vernisáži jsem se setkala také se svou bývalou vyučující, paní Kučerovou, které vděčím za své výtvarné základy. Snažím se zůstávat v kontaktu i s ostatními pedagogy.

Jak ses vůbec rozhodovala pro střední školu?

Nerozhodovala, rodiče mi ji vybrali. Neměla jsem z toho tehdy rozum a kreslení mě bavilo. Jsem jim vděčná, že mě nenutili do nějaké ekonomické nebo do gymnázia.

Co ti průmyslovka dala nebo dává do života? Jaké máš vzpomínky na středoškolská léta?

Určitě to byl základ, na kterém jsem pak mohla na výšce stavět. Naučila jsem se kreslit, pozorovat viděné a přemýšlet o věcech jinak. Naučila jsem se grafické techniky a práci s grafickými programy. Měla jsem čtyři roky na to, abych hledala a vybrala si, co chci dělat dál. Cením si této zkušenosti. Vzpomínky na střední školu mám pozitivní, bavilo mě to. Rychle to uteklo. Jen mě trochu mrzí, že jsem tehdy nežila moc sociálně, i když to jsem si vynahradila pak na vysoké škole.

Máš ještě čas na další koníčky nebo ti umělecká tvorba už moc dalšího prostoru nedává?

Výtvarné tvorbě věnuji dost času, ale nemám pocit, že by to mě nebo můj volný čas nějak omezovalo. Ráda cestuji, čtu, setkávám se se zajímavými lidmi, sbírám příběhy, trávím čas v přírodě, píšu, ale bez tohoto by zase ta výtvarná činnost byla něčím jiným.. Je to propojené. Střídají se fáze přijímání, vstřebávání podnětů a následného sdělování, interpretace, vyjadřování.

Máš nějaký životní vzor nebo krédo, kterého se držíš

Asi ne vzor, který bych shrnula jednou větou nebo který by reprezentoval jeden člověk. Ani zásady asi příliš nemám, a mám zkušenost, že jakmile si nastavím určité pravidlo, přijde chvíle, kdy ho poruším. Nevidím do budoucnosti, abych si byla jistá, že se nikdy nebudu potřebovat rozhodnout tak, jak si momentálně zakážu. Spíš se rozhoduji individuálně, s důvěrou, že dělám správnou věc.

A jaké jsou tvoje plány do budoucna?

Následujících šest let budu studovat na AVU, během té doby se budu samozřejmě snažit co nejvíc věnovat tvorbě a vyvíjet se. Co bude dál, není teď potřeba řešit. Věřím, že pokud se upřímně věnuji tomu, co pro mě má smysl, nemusím tolik plánovat budoucnost a starat se o to, jak věci dopadnou.

Co bys vzkázala současným studentům, jako radu do života na vysoké škole?

Přijde mi, že na výšce se ukáže, kdo umění jenom studuje a kdo se mu opravdu věnuje. Pokud to pro člověka něco znamená, pak si najde způsob, jak v tom pokračovat. Myslím, že je taky důležité obklopovat se podobně smýšlejícími lidmi, účastnit se kulturních akcí na úrovni a zajímat se i o současné umění. A snad nejzásadnější je vycházet ze sebe, nesnažit se někoho napodobovat nebo se starat příliš o výsledky. Věřit, že jsme sobě to nejpravdivější východisko.